Židé a pohané

Když Pavel a Barnabáš opět dorazili do Antiochie v Sýrii, odkud byli vysláni na svou misijní cestu, využili první vhodné příležitosti k tomu, aby svolali věřící a vyprávěli jim, „co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry“ (Sk 14,27). V Antiochii byl velký sbor, který stále rostl. Byl střediskem misijní činnosti a patřil k nejvýznamnějším skupinám věřících křesťanů. Jeho členové pocházeli z nejrůznějších vrstev obyvatelstva a byli mezi nimi jak židé, tak pohané.

SPOR O CEREMONIÁLNÍ ZÁKON

Apoštolové se společně se staršími a členy sboru v Antiochii usilovně snažili získávat lidi pro Krista. Někteří židovští věřící pocházející z Judska, kteří dříve patřili k sektě farizeů, však začali diskutovat o otázce, která brzy vedla k rozsáhlým sporům v církvi a mezi věřícími pohany vyvolala zděšení. Tito židovští učitelé s velkou přesvědčivostí tvrdili, že pokud chce být člověk spasen, musí se nechat obřezat a dodržovat celý ceremoniální zákon.

Pavel a Barnabáš pohotově vystoupili proti tomuto falešnému učení a se zavedením obřízky pro pohany nesouhlasili. Naproti tomu i mnozí věřící Židé v Antiochii zastávali stanovisko bratří, kteří nedávno přišli z Judska.

Obrácení židé většinou nebyli ochotni postupovat kupředu tak rychle, jak jim to Bůh ve své prozřetelnosti umožňoval. Z úspěšného působení apoštolů mezi pohany bylo zřejmé, že obrácených pohanů bude brzy mnohem více než obrácených židů. Židé chtěli, aby se dodržování předpisů a obřadů stanovených jejich zákonem stalo nezbytnou podmínkou pro přijetí pohanů do církve. Obávali se totiž, že jejich zvláštnosti, kterými se až dosud odlišovali od všech ostatních národů, by nakonec mohly mezi těmi, kdo přijali evangelium, zcela zaniknout.

Židé byli vždy pyšní na své bohoslužby, které ustanovil sám Bůh. Mnozí z těch, kteří se obrátili na víru v Krista, považovali za nepravděpodobné, že by Bůh, který kdysi jednoznačně vymezil řád židovské bohoslužby, mohl někdy připustit jakoukoli nepatrnou změnu. Trvali na tom, aby se židovské zákony a obřady staly součástí obřadů křesťanského náboženství. Dosud nepochopili, že veškeré oběti smíření poukazovaly na smrt Božího Syna, v němž se předobraz stal skutečností; proto již zvyky a obřady stanovené Mojžíšovým zákonem nebyly závazné.

Pavel se před svým obrácením považoval za bezúhonného, „jde-li o spravedlnost podle zákona“ (Fp 3,6). Když však změnil své smýš lení, jasně porozuměl poslání Spasitele, který vykoupil celé lidstvo — jak židy, tak pohany. Pochopil také rozdíl mezi živou vírou a mrtvým formalismem. Starobylé zvyky a obřady, které měli Izraelci dodržovat, získaly ve světle evangelia nový a hlubší význam. Byly předobrazem toho, co se nyní naplnilo. A proto ti, kdo žijí v době nové smlouvy, jsou osvobozeni od jejich dodržování. Ale Boží neměnný zákon, Desatero, hájil Pavel i nadále duchem i písmem.

SHROMÁŽDĚNÍ V JERUZALÉMĚ

Otázka obřízky vyvolala ve sboru v Antiochii řadu diskuzí a sporů. Nakonec se členové církve začali obávat, že vleklé rozepře povedou k jejich rozdělení. Proto se rozhodli, že vyšlou Pavla, Barnabáše a několik dalších spolehlivých mužů z tohoto sboru do Jeruzaléma, aby celou záležitost předložili apoštolům a starším. Měli se zde setkat se zástupci různých sborů a s těmi, kdo přijdou do Jeruzaléma, aby se zúčastnili blížících se svátků. Všechny neshody měly ustat, dokud se po společné poradě nedospěje ke konečnému rozhodnutí, které pak měly přijmout všechny sbory v celé zemi.

Cestou do Jeruzaléma navštěvovali apoštolové věřící ve městech, jimiž procházeli, a povzbuzovali je vyprávěním o svých zkušenostech v Božím díle a o tom, jak se pohané obracejí k víře.

V Jeruzalémě se zástupci z Antiochie sešli s bratry z různých sborů, kteří sem přišli na společné shromáždění. Také jim vyprávěli o svém úspěšném působení mezi pohany. Pak jim podrobně popsali, jaký zmatek nastal, když někteří obrácení farizeové přišli do Antiochie a prohlašovali, že pohané musí být obřezáni a musí zachovávat Mojžíšův zákon, pokud chtějí být spaseni.

Shromáždění o této otázce živě diskutovalo. S obřízkou bylo úzce spjato ještě několik dalších záležitostí, které také vyžadovaly důkladné zvážení. Jednou z nich byl problém, jaký postoj je třeba zaujmout k požívání masa obětovaného modlám. Mnozí obrácení pohané žili mezi neznalými a pověrčivými lidmi, kteří často přinášeli oběti modlám. Kněží konající takové pohanské bohoslužby s těmito obětními dary čile obchodovali. Židé se nyní obávali, že pokud budou obrácení pohané kupovat to, co bylo obětováno modlám, křesťanství kvůli nim získá špatnou pověst; do určité míry tím totiž schvalovali modlářské praktiky.

Kromě toho byli pohané zvyklí jíst maso zvířat, která byla zardoušena. Naproti tomu židé dbali na základě Božích pokynů při zabíjení zvířete, jehož maso bylo určeno k požívání, na to, aby jeho tělo důkladně vykrvácelo; jinak bylo maso považováno za závadné. Bůh dal židům tyto příkazy, aby ochránil jejich zdraví. Požívání krve považovali tedy židé za hřích. Krev pro ně představovala život a prolévání krve pokládali za důsledek hříchu.

Naproti tomu pohané zachycovali krev obětního zvířete a používali ji k přípravě pokrmů. Židé nemohli uvěřit tomu, že by měli změnit zvyky, které přijali na zvláštní Boží příkaz. Kdyby byli za těchto okolností nuceni posadit se k jednomu stolu s pohany, byli by otřeseni a pobouřeni.

Pohané, a zejména Řekové, vedli často nevázaný život. Proto existovalo nebezpečí, že ti, kdo neprožili opravdové obrácení, vyznají svou víru, aniž by se vzdali svých špatných zvyků. Židovští křesťané nemohli trpět nemravnosti, které pohané ani nepovažovali za bezpráví. Proto se domnívali, že by bylo namístě nařídit obráceným pohanům obřízku a zachovávání ceremoniálního zákona. Pohané tím měli prokázat svou upřímnost a zbožnost. Židé si mysleli, že tak zabrání tomu, aby se k církvi připojovali lidé, kteří sice přijali víru, ale ve skutečnosti nebyli obráceni. Takoví by totiž později mohli svou nemravností a bezuzdností dělat Božímu dílu ostudu.

Zdálo se, že nejrůznější hlediska, která bylo třeba vzít při řešení hlavní otázky v úvahu, představovala pro shromáždění nepřekonatelné potíže. Na urovnání sporu pravděpodobně záviselo blaho křesťanské církve, ne-li dokonce její samotná existence. Ve skutečnosti však Duch svatý již celou záležitost vyřešil.

„Když došlo k velké rozepři, povstal Petr a promluvil k nim: ‚Dobře víte, bratří, že si mě Bůh hned na začátku mezi vámi vyvolil, aby ode mne pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili.‘“ (Sk 15,7) Vysvětlil jim, že Duch svatý již rozhodl celý spor tím, že na neobřezané pohany sestoupil se stejnou mocí jako na obřezané židy. Znovu jim vyprávěl o svém vidění, v němž mu Bůh ukázal plachtu plnou různých druhů čtvernohých zvířat a vyzval ho, aby je zabíjel a jedl. Když odmítl a ohradil se, že nikdy nejedl nic, co poskvrňuje nebo znečišťuje, odpověď zněla: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Sk 10,15)

Petr jim zopakoval i srozumitelný výklad těchto slov, který bezprostředně po jeho vidění vyplynul z výzvy, aby se vydal za setníkem a poučil ho o víře v Krista. Z tohoto poselství je zřejmé, že Bůh nestraní žádnému člověku, ale přijímá a uznává všechny, kdo se ho bojí. Dále jim Petr popsal, jak posluchačům shromážděným v Kornéliově domě zvěstoval slova pravdy; vylíčil jim, jaký úžas se ho zmocnil, když na vlastní oči viděl, že Duch svatý sestoupil jak na židy, tak na pohany. Totéž světlo a tatáž sláva ozářila tváře obřezaných židů i neobřezaných pohanů. To byla pro Petra Boží výstraha, aby nikoho nepovažoval za méněcenného, protože Kristova krev může odstranit všechny nečistoty.

Petr již jednou se svými bratry hovořil o obrácení Kornélia a jeho přátel a o své návštěvě u těchto lidí. Když jim tehdy vyprávěl, jak se Duch svatý zmocnil pohanů, prohlásil: „Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ (Sk 11,17) Nyní stejně horlivě a důrazně řekl: „Sám Bůh, jenž zná lidská srdce, se za ně postavil: Dal jim Ducha svatého tak jako nám a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my!“ (Sk 15,8-10) Tímto břemenem nemyslel Petr Desatero, jak tvrdí ti, kdo popírají závaznost zákona; poukazoval zde na ceremoniální zákon, který byl ukřižováním Krista zrušen a ztratil svou platnost.

Petrův projev způsobil, že shromáždění byli ochotni trpělivě si vyslechnout vyprávění Pavla a Barnabáše o zkušenostech, které prožili při práci mezi pohany. „A když Barnabáš a Pavel začali vypravovat, jaká znamení a divy činil Bůh skrze ně mezi pohany, všichni ve shromáždění zmlkli a poslouchali.“ (Sk 15,12)

Také Jakub vydal přesvědčivé svědectví, když prohlásil, že Božím záměrem je udělit pohanům stejné výsady a stejná požehnání jako židům.

KONEČNÉ STANOVISKO

Duch svatý nepokládal za správné přikazovat obráceným pohanům dodržování ceremoniálního zákona; a názor apoštolů na tuto záležitost byl uveden do souladu s vůlí Ducha svatého. Shromáždění předsedal Jakub a jeho konečné rozhodnutí znělo: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu.“ (Sk 15,19)

Tím byla debata ukončena. Tato událost vyvrací učení římskokatolické církve, podle kterého byl Petr hlavou prvotní církve. Nároky těch, kdo podobně jako papežové prohlašují, že jsou jeho nástupci, se nezakládají na Bibli. V Petrově životě nic nenasvědčuje tvrzení, že byl jako zástupce nejvyššího Boha vyvýšen nad své bratry. Kdyby se ti, kdo jsou označováni za Petrovy nástupce, skutečně řídili jeho příkladem, pak by byli provždy spokojeni s tím, že jsou rovni svým bratrům.

Zdá se, že v tomto případě byl oznámením rozhodnutí, k němuž rada dospěla, pověřen Jakub. Právě on vynesl rozsudek, že ceremoniální zákon, a zejména ustanovení o obřízce, nemá být pohanům vnucován ani doporučován. Jakub se snažil své bratry přesvědčit argumentem, že pohané rozhodujícím způsobem změnili svůj život již tím, že se obrátili k Bohu. Proto by židé měli být vůči nim shovívaví a neměli by je znepokojovat složitými a spornými otázkami podřadného významu. Mohli by je tím odradit od následování Krista.

Obrácení pohané se však měli vzdát zvyků, které byly v rozporu s křesťanskými zásadami. Apoštolové a starší se proto dohodli, že v dopise poučí pohany, aby se nadále zdržovali požívání masa obětovaného modlám, masa zardoušených zvířat a krve a aby se vyhýbali smilstvu. Měli být spíše napomínáni, aby zachovávali přikázání a vedli svatý život. Kromě toho bylo třeba je ujistit, že ti, kdo prosazovali závaznost obřízky, neměli k tomu žádné pověření od apoštolů.

Pavel a Barnabáš jim byli doporučeni jako muži, kteří pro Boha nasadili svůj život. Společně s těmito apoštoly vyslali k pohanům Judu a Silase, aby jim ústně oznámili rozhodnutí rady: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně.“ (Sk 15,28.29) Tito čtyři Boží služebníci byli tedy vysláni do Antiochie s dopisem a poselstvím, které mělo ukončit všechny spory; vždyť skrze ně k nim promlouvala nejvyšší autorita na zemi.

Rada, která o celé záležitosti rozhodla, se skládala z apoštolů a učitelů, kteří významným způsobem přispěli k zakládání křesťanských sborů mezi židy a pohany, a také ze zvolených zástupců různých sborů. Byli zde přítomni starší z Jeruzaléma, delegáti z Antiochie a dále zástupci nejvlivnějších sborů. Rada postupovala tak, jak jí to přikazovalo osvícené svědomí, a s důstojností církve, která byla založena z Boží vůle. Na konci jednání všichni uznali, že na spornou otázku odpověděl sám Bůh, když na pohany vylil Ducha svatého; všichni si uvědomili, že jejich povinností je podřídit se vedení Ducha.

Nebylo nutné svolávat celou křesťanskou církev a o sporné záležitosti hlasovat. „Apoštolové a starší“, vlivní a rozvážní muži, vydali a sepsali rozhodnutí, které pak přijaly všechny křesťanské sbory. Ne všichni s ním však byli spokojeni; skupina ctižádostivých a sebevědomých bratří s ním nesouhlasila. Tito muži chtěli pracovat v Božím díle na vlastní zodpovědnost. Neustále reptali a kritizovali, navrhovali nové plány a snažili se překazit dílo těch, které Bůh povolal ke zvěstování evangelia. Již od samého počátku narážela církev na ta kové překážky a bude jim muset če lit až do konce času.

Jeruzalém byl hlavním městem Židů a právě zde se nejvíce projevilo elitářské smýšlení a náboženské pokrytectví. Bylo přirozené, že židovští křesťané, kteří žili v blízkosti chrámu a neustále ho měli na očích, často přemýšleli o zvláštních výsadách židovského národa. Nyní viděli, že křesťanská církev opouští obřady a tradice judaismu; uvědomovali si, že ve světle nové víry ztratí lidé brzy ze zřetele zvláštní posvátnost, která byla židovským zvykům přisuzována. Mnozí se proto hněvali na Pavla, který podle nich do značné míry zavinil tuto změnu. Dokonce ani všichni učedníci nebyli ochotni přijmout rozhodnutí rady. Někteří horlivě obhajovali ceremoniální zákon a nesouhlasili s Pavlem. Domnívali se, že jeho postoj k požadavkům židovského zákona je příliš povrchní.

Jednoznačné rozhodnutí společného shromáždění mělo velký význam a mezi věřícími pohany vzbudilo důvěru, takže Božímu dílu prospělo. Sbor v Antiochii se těšil z přítomnosti Judy a Silase, kteří jako zvláštní poslové přišli z jeruzalémského shromáždění společně s apoštoly. Oba zbožní muži, Juda a Silas, „byli proroci“ a „bratry velmi povzbudili a posílili svými slovy“. Nějakou dobu se v Antiochii zdrželi: „Pavel a Barnabáš zůstali ještě v Antiochii a s mnoha jinými tam učili a zvěstovali slovo Páně.“ (Sk 15,32.35)

PETROVO POKRYTECTVÍ

Když o něco později navštívil Antiochii Petr, získal si důvěru mnohých svým citlivým přístupem k obráceným pohanům. Po určitou dobu jednal na základě poznání, kterého se mu dostalo od Boha. Podařilo se mu překonat jeho přirozené předsudky do té míry, že jedl s obrácenými pohany u jednoho stolu. Když však přišli z Jeruzaléma někteří židé, kteří horlivě hájili ceremoniální zákon, Petr své chování vůči obráceným pohanům neuváženě změnil. „Takto pokrytecky se chovali“ i mnozí další židé, „takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš“. Takový projev slabosti u vážených a milovaných vůdců se věřících pohanů bolestně dotkl. Hrozilo nebezpečí, že v církvi dojde k rozdělení. Pavel však viděl, jaké zhoubné důsledky měla pro sbor Petrova snaha zavděčit se oběma stranám, a proto Petra veřejně napomenul, že zastírá své pravé smýšlení. V přítomnosti věřících se ho zeptal: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“ (Ga 2,13.14)

Petr pochopil, jaké chyby se dopustil, a okamžitě se ze všech svých sil snažil napravit způsobené škody. Bůh, který již od počátku zná konec, dopustil, aby se Petrova povahová slabost projevila. Apoštol si měl na základě této zkoušky uvědomit, že neexistuje nic, čím by se mohl chlubit. I ti nejlepší lidé se mohou zmýlit, pokud se spoléhají pouze sami na sebe. Bůh také věděl, že v budoucnosti se někteří nechají oklamat a budou Petrovi a jeho údajným nástupcům přisuzovat postavení a práva, která náleží pouze Bohu. Tato zpráva o apoštolově slabosti se měla provždy stát důkazem jeho omylnosti a měla dokládat, že v žádném případě nebyl vyvýšen nad ostatní apoštoly.

Tento příběh o porušení správných zásad je důrazným varováním pro ty, kdo v Božím díle zastávají důležité funkce. Je třeba, aby byli bezúhonní a pevně se drželi zásad. Čím větší zodpovědnost je člověku svěřena, čím větší je jeho pravomoc k vydávání pokynů, tím větší škody napáchá, pokud nebude věrně chodit po Božích cestách a jednat v souladu s rozhodnutími, k nimž na společné radě dospěla celá církev.

Petr mnohokrát selhal; padl a zase vstal; sloužil Bohu velmi dlouho, žil v úzkém společenství s Kristem a věděl, že Spasitel důsledně zachovával zásady správného jednání; přijal řadu ponaučení a mnoho darů a měl velké poznání; když kázal a vyučoval Boží slovo, měl na své posluchače velký vliv. Je tedy zvláštní, že se ze strachu před lidmi nebo proto, aby si získal uznání, dokázal přetvařovat a porušovat zásady evangelia; že začal váhat, pokud šlo o jeho odhodlání jednat spravedlivě. Kéž by Bůh dal každému člověku poznat jeho bezmocnost; kéž by mu pomohl uvědomit si, že sám není schopen řídit svou loďku tak, aby bezpečně doplula přímo do přístavu.

APOŠTOL PAVEL

Pavel byl ve své službě často nucen jednat samostatně. Bůh ho zvláštním způsobem vychovával a Pavel se neodvažoval dělat ústupky, které by byly v rozporu s jeho zásadami. Někdy bylo jeho břemeno těžké, přesto však rozhodně stál na straně práva. Pochopil, že církev nesmí být nikdy podrobena lidské moci. Lidské tradice a pravidla nesmí nahradit zjevenou pravdu. Předsudky a přání lidí, ať už je jejich postavení v církvi jakékoli, nesmí bránit šíření evangelia.

Pavel zasvětil sám sebe a všechny své schopnosti Boží službě. Pravdy evangelia přijal přímo z nebe a v průběhu celé své služby udržoval živé spojení s Bohem. Sám Bůh ho poučil, aby obrácení pohané nebyli zatěžováni zbytečnými břemeny; když pak židovští křesťané vyvolali ve sboru v Antiochii spory ohledně obřízky, Pavel znal názor Božího Ducha na takové učení. Zaujal rozhodný a nesmlouvavý postoj, který osvobodil sbory od židovských zvyků a obřadů.

Ačkoli Pavla osobně poučil sám Bůh, nijak nepřeceňoval zodpovědnost jednotlivce. Nejdůležitější pro něj bylo Boží vedení, ale vždy byl ochoten uznat autoritu, která byla propůjčena společenství věřících sjednocených v církvi. Věděl, že potřebuje rádce. A když vyvstaly důležité otázky, byl rád, že je může předložit církvi a společně s bratry hledat u Boha moudrost, aby se dospělo ke správným rozhodnutím. Podle jeho slov dokonce i „prorok… ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ (1 K 14,32.33) Společně s Petrem učil, že všichni, kdo patří k církvi, mají být podřízeni jeden druhému (viz 1 Pt 5,5).

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz