Zjevení

Ve dnech apoštolů byli věřící křesťané naplněni horlivostí a nadšením. Pracovali pro svého Mistra tak neúnavně, že navzdory tvrdému odporu bylo evangelium o království v poměrně krátké době zvěstováno ve všech obydlených částech světa. Zprávy o horlivosti, kterou tehdy Ježíšovi následovníci projevovali, byly pod vlivem Ducha svatého zaznamenány, aby se staly zdrojem povzbuzení pro věřící všech dob. O efezském sboru, který Pán Ježíš použil jako symbol celé křesťanské církve v apoštolské době, věrný a pravý svědek říká:

„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.“ (Zj 2,2.3)

PRVNÍ LÁSKA

Zpočátku byly zkušenosti efezského sboru poznamenány dětskou prostotou a nadšením. Věřící se usilovně snažili řídit každým Božím slovem a svými životy svědčili o opravdové a upřímné lásce ke Kristu. S radostí plnili Boží vůli, protože v jejich nitru trvale přebýval Spasitel. Byli naplněni láskou ke svému Vykupiteli, a proto jejich hlavním cílem bylo získávat lidi pro Pána. Vůbec je nenapadlo, že by si drahocenný poklad Kristovy milosti mohli ponechat pro sebe. Byli si vědomi důležitosti svého poslání a závažnosti poselství: „Na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14) Proto hořeli touhou rozšířit radostnou zvěst o spasení do nejvzdálenějších končin země. A svět poznal, že byli s Ježíšem. Hříšní lidé, kteří litovali svých přestoupení, kteří získali odpuštění a byli očištěni a posvěceni, byli přivedeni k Bohu skrze jeho Syna.

Členové církve byli jednotní ve svém smýšlení i jednání. Láska ke Kristu byla jako zlatý řetěz, kterým byli k sobě navzájem připoutáni. Neustále rostli v poznání Pána a v jejich životech se projevovala Kristova radost a jeho pokoj. Pamatovali na sirotky a vdovy v jejich soužení a chránili se před poskvrnou světa. Věděli, že kdyby se takto nechovali, jednali by v rozporu se svým vyznáním a zapírali by svého Vy kupitele.

Dílo postupovalo kupředu v každém městě. Lidé, kteří se obrátili, měli pocit, že o vzácném pokladu, který přijali, musí na oplátku vyprávět ostatním. Nedopřáli si klidu, dokud světlo, které osvítilo jejich mysl, nepředali dalším. A tak se velký počet nevěřících seznámil s podstatou křesťanské naděje. Bloudícím, psancům a těm, kdo tvrdili, že znají pravdu, ale měli raději rozkoš než Boha, byly určeny vřelé osobní výzvy vyslovené pod vlivem Ducha svatého.

OCHLADNUTÍ

Po určité době však začala horlivost věřících ochabovat a jejich láska k Bohu a jednoho k druhému se vytrácela. Do sborů se vplížil chlad. Někteří zapomněli, za jak podivuhodných okolností přijali pravdu. Staří vůdcové jeden po druhém umírali a jejich místa zůstávala prázdná. Některé z mladších pracovníků, kteří měli od těchto průkopníků postupně přebírat část jejich úkolů, a tak se připravovat na moudré vedení církve, často opakované pravdy omrzely. V touze po něčem novém, co by upoutalo pozornost, se pokusili zavést nové učení, které se sice mnohým zdálo být příjemnější, ale nebylo v souladu se základními zásadami evangelia. Ve své samolibosti a duchovní slepotě nebyli schopni rozpoznat, že tyto vynalézavé výmysly způsobí, že mnozí začnou pochybovat o svých minulých zkušenostech, což povede ke zmatku a nevěře.

Když začala být prosazována tato falešná učení, vznikaly názorové rozepře a mnozí přestali v Ježíšovi vidět toho, kdo vede jejich víru od počátku až do cíle. Debaty o nepodstatných bodech učení a rozjímání o líbivých bájích, které vymysleli lidé, zabíraly čas, kterého mělo být využito k hlásání evangelia. Tisíce lidí, kteří mohli být přesvědčeni a obráceni, kdyby byla věrně zvěstována pravda, zůstali bez varování. Zbožnost rychle upadala a zdálo se, že satan brzy získá převahu nad těmi, kdo prohlašovali, že jsou Kristovými následovníky.

Právě v tomto těžkém období dějin církve byl Jan odsouzen k vyhnanství. Nikdy předtím nepotřebovala církev jeho hlas tak jako nyní. Téměř všichni služebníci, kteří stejně jako on působili v díle evangelia, byli umučeni. Pozůstatek věřících čelil prudkému odporu. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží den, kdy nepřátelé Kristovy církve zvítězí.

ZJEVENÍ BOŽÍCH PLÁNŮ

Neviditelná Boží ruka však působila i v temnotě. Z Boží prozřetelnosti byl Jan poslán na místo, kde se mu Kristus mohl podivuhodným způsobem zjevit a kde mu mohl odhalit Boží pravdu, která měla osvítit sbory.

Když nepřátelé pravdy poslali Jana do vyhnanství, doufali, že tím navždy umlčí hlas věrného Božího svědka; na Patmosu však učedník obdržel poselství, jehož vliv měl posilovat církev až do konce času. Ti, kdo vypověděli Jana ze země, se sice jednou budou muset zodpovídat z bezpráví, jehož se dopustili; přesto se však stali nástroji v Božích rukou, jejichž prostřednictvím byl uskutečněn nebeský záměr. Právě jejich snaha uhasit světlo přispěla k rozsáhlému šíření pravdy.

Pán slávy se apoštolovi ve vyhnanství zjevil v sobotní den. Jan světil sobotu na Patmosu stejně jako v době, kdy kázal lidu v judských městech a vesnicích. Vztahoval na sebe vzácná zaslíbení týkající se tohoto dne. Napsal: „Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice… Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka.“ (Zj 1,10-13)

Tento milovaný učedník byl obdařen velkou milostí. Stal se svědkem smrtelného zápasu svého Mistra v Getsemane, kdy jeho tvář nesla stopy krvavého potu a kdy „jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem“ (Iz 52,14). Viděl ho v rukou římských vojáků, když měl na sobě starý purpurový plášť a na hlavě trnovou korunu. Viděl, jak visí na golgotském kříži a jak se mu lidé krutě vysmívají a tupí ho. Nyní mohl Jan spatřit svého Pána ještě jednou. Vypadal však úplně jinak! Již nebyl mužem plným bolestí, jímž lidé pohrdali a kterého ponižovali. Teď byl oblečen do řízy zářící jako nebe. „Jeho hlava a vlasy“ byly „bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje“ (Zj 1,14.15). Jeho obličej zářil jako slunce. V ruce držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč, který symbolizoval moc jeho slova. Ostrov Patmos ozářila sláva vzkříšeného Pána.

„Když jsem ho spatřil,“ píše Jan, „padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: ‚Neboj se.‘“ (Zj 1,17)

Jan byl posílen, aby mohl snést přítomnost svého oslaveného Pána. Pak byla před jeho užaslým pohledem odhalena sláva nebes. Směl spatřit Boží trůn a po scénách pozemských bojů uviděl zástup vykoupených, kteří byli oblečeni do bílého roucha. Slyšel hudbu nebeských andělů a radostný zpěv těch, kdo zvítězili skrze Beránkovu krev a slovo svého svědectví. Ve zjevení, jehož se mu dostalo, se před ním postupně odehrály události, které měly obrovský význam pro život Božího lidu. Kromě toho byl obeznámen s budoucími dějinami církve až do konce času. V obrazech a symbolech byly Janovi ukázány mimořádně důležité věci, které měl zaznamenat, aby Boží lid žijící v jeho době i v budoucnosti dokázal správně pochopit, jaká nebezpečí a zápasy ho čekají.

SROZUMITELNÉ PROROCTVÍ

Toto zjevení mělo být ponaučením a útěchou pro křesťanskou církev všech dob. Náboženští učitelé však tvrdili, že Zjevení je zapečetěná kniha, jejíž záhady nelze vysvětlit. Proto se mnozí od této prorocké knihy odvrátili a odmítají vynaložit svůj čas a úsilí na studium jejích tajemství. Bůh však nechce, aby měl jeho lid vůči této knize takové výhrady. Je to „zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát“. „Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví,“ říká Bůh, „a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.“ (Zj 1,1.3) „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize. Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‚Ano, přijdu brzo.‘“ (Zj 22,18-20)

Zjevení hovoří o Božích tajemstvích. Již samotný název, jímž byly tyto stránky, zapsané pod vlivem Ducha svatého, označeny — „Zjevení“ —, je v rozporu s tvrzením, že se jedná o zapečetěnou knihu. Zjevení je něco, co je nám odhaleno. Sám Pán zjevil svému služebníkovi tajemství obsažená v této knize a přeje si, aby o nich mohli přemýšlet všichni lidé. Pravdy zaznamenané ve Zjevení jsou určeny jak těm, kdo budou žít v posledních dnech dějin této země, tak Janovým současníkům. Některé události vylíčené v tomto proroctví se již naplnily, jiné právě probíhají; některé popisují závěr velkého sporu mezi mocnostmi temnoty a Knížetem nebes, jiné nám odhalují vítězství a radost vykoupených na nové zemi.

Ti, kdo nedokážou vysvětlit význam každého symbolu ve Zjevení, by se neměli domnívat, že pro ně nemá smysl tuto knihu zkoumat a snažit se pochopit pravdu, která je v ní obsažena. Ten, který zjevil tato tajemství Janovi, umožní člověku, který usilovně hledá pravdu, aby již nyní alespoň v náznaku zakusil nebeské věci. Lidé, kteří jsou ochotni přijmout pravdu, dostanou schopnost porozumět učení této knihy a obdrží požehnání zaslíbená všem, kdo „slyší a zachovávají, co je tu napsáno“ (Zj 1,3).

Zjevení je souhrnným závěrem všech biblických knih. Doplňuje knihu Daniel. Jedna kniha je proroctvím, druhá zjevením. Kniha, která byla zapečetěna, není Zjevení, ale část Danielova proroctví, která se týká posledních dnů. Anděl vydal příkaz: „A ty, Danieli, udržuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu až do doby konce.“ (Da 12,4)

DOPISY SEDMI CÍRKVÍM

Sám Kristus vyzval apoštola, aby zaznamenal to, co mu bylo odhaleno. „Co vidíš, napiš do knihy,“ nařídil mu, „a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ „Já jsem… ten živý; byl jsem mrtev — a hle, živ jsem na věky věků… Napiš tedy, co jsi viděl — to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.“ (Zj 1,11.17-20)

Názvy sedmi sborů jsou symboly církve v různých obdobích křesťanské éry. Číslo sedm poukazuje na plnost a naznačuje, že poselství zahrnuje celé období až do konce času, zatímco použité symboly odhalují stav církve v různých obdobích světových dějin.

O Kristu je napsáno, že se prochází uprostřed zlatých svícnů. Tak je obrazně vyjádřen jeho vztah ke sborům. Je se svým lidem v neustálém spojení. Zná jeho skutečný stav. Dohlíží na řád i na zbožnost a oddanost svých dětí. Přestože je veleknězem a prostředníkem v nebeské svatyni, je představen jako někdo, kdo kráčí mezi svými církvemi zde na zemi. S neúnavnou bdělostí a nepolevující ostražitostí sleduje, zda světlo některého z jeho strážců nehoří příliš slabě, nebo dokonce nezhasíná. Kdyby byly svícny ponechány jen v péči člověka, mihotavý plamen by slábl a nakonec zhasl. Kristus je však věrným strážcem v Božím domě, spolehlivým hlídačem chrámových nádvoří. Jeho nepřetržitá péče a posilující milost jsou zdrojem života a světla.

Dále je o Kristu řečeno, že v pravici drží sedm hvězd. Tato skutečnost je pro nás ujištěním, že žádný sbor, který věrně plní své poslání, se nemusí obávat, že bude zničen; ani jediná hvězda, kterou chrání všemocný Bůh, nemůže být totiž vyrvána z Kristovy ruky.

„Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici.“ (Zj 2,1) Tato slova jsou určena učitelům v církvi — těm, které Bůh pověřil velkou odpovědností. Blahodárné vlivy, které by se měly v církvi hojně projevovat, závisí zejména na Božích služebnících, kteří by měli zjevovat Kristovu lásku. I nebeské hvězdy podléhají Kristově moci. Kristus jim dává světlo a usměrňuje a řídí jejich pohyb. Kdyby to nedělal, spadly by z nebe. Stejně je tomu i s jeho služebníky. Jsou pouze nástroji v jeho rukou a veškeré dobro, které prokazují, konají v jeho moci. Skrze ně má Ježíšovo světlo osvěcovat další. Zdrojem jejich síly je Spasitel. Budou- li k němu vzhlížet, stejně jako on vzhlížel k Otci, budou schopni konat Boží dílo. Budou-li se zcela spoléhat na Boha, obdaří je svou slávou, aby ji mohli předávat světu.

POVZBUZENÍ A ZASLÍBENÍ

Již na počátku dějin církve začalo zhoubně působit tajemství nepravosti, které předpověděl apoštol Pavel. A když pak falešní učitelé, před nimiž varoval věřící Petr, šířili své mylné učení, mnozí se jím nechali svést. Někteří malomyslněli ve zkouškách a byli v pokušení vzdát se své víry. V době, kdy Jan dostal toto zjevení, již mnozí ztratili svou první lásku k pravdě evangelia. Bůh však ve svém milosrdenství nedopustil, aby církev i nadále upadala. V poselství nekonečné laskavosti jí zjevil svou lásku a vyzval ji, aby odhodlaně směřovala k věčnosti. Napomenul ji slovy: „Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív.“ (Zj 2,5)

V církvi se projevovaly nedostatky, které bylo třeba přísně kárat a trestat. Proto Duch svatý vedl Jana k tomu, aby zaznamenal poselství obsahující varování, výtky a prosby. Tato poselství byla určena těm, jejichž naděje na spasení byla ohrožena, protože zapomněli na hlavní zásady evangelia. Ale i slova napomenutí, která Bůh pokládá za nezbytná, jsou vždy pronášena s hlubokou láskou a spojena se zaslíbením pokoje pro každého věřícího kajícníka. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču,“ říká Pán; „zaslechne- -li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20)

Těm, kdo si uprostřed zápasů zachovají svou víru v Boha, měl prorok předat slova uznání a zaslíbení: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“ „Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země.“ Věřící byli napomenuti: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření!“ „Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.“ (Zj 3,8.10.2.11)

Skrze toho, který o sobě prohlásil, že „má… účast na Ježíšově soužení“ (Zj 1,9), zjevil Kristus své církvi, co bude muset kvůli němu vytrpět. Starý vyhnanec spatřil před sebou dlouhá staletí temnoty a pověry a viděl, jak tisíce lidí umírají pro lásku k pravdě mučednickou smrtí. Viděl však také, že Bůh, který podpíral své první svědky, neopustí své věrné stoupence ani v dobách pronásledování, kterým budou muset projít, než nastane konec času. „Neboj se toho, co máš vytrpět,“ říká Pán. „Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení… Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10)

Jan slyšel zaslíbení vztahující se na všechny věrné, kteří bojují proti zlu: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“ „Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“ „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ (Zj 2,7; 3,5.21)

KONEČNÉ VÍTĚZSTVÍ

Jan spatřil Boží milosrdenství, laskavost a lásku, které jsou úzce spjaty s Boží svatostí, spravedlností a mocí. Viděl, jak hříšníci nalézají v Bohu, kterého se dříve báli kvůli svým hříchům, svého Otce. A když dohlédl až za vyvrcholení velkého sporu, spatřil na Siónu „ty, kteří zvítězili… Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu.“ (Zj 15,2.3)

Spasitel byl Janovi obrazně představen jako „lev z pokolení Judova“ a „Beránek, ten obětovaný“ (Zj 5,5.6). Tyto symboly znázorňují spojení všemohoucnosti a sebeobětavé lásky. „Lev z pokolení Judova“, který nahání takovou hrůzu těm, kdo zavrhli Boží milost, bude pro poslušné a věrné „Božím Beránkem“. Ohnivý sloup, který přestupníkům Božího zákona zvěstuje strach a hněv, je pro ty, kdo zachovávali Boží přikázání, znamením světla, milosrdenství a vysvobození. Paže, která je dost silná na to, aby srazila vzpurné, má také moc zachránit věrné. Každý, kdo je oddaný Bohu, bude spasen. „On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.“ (Mt 24,31)

Ve srovnání s miliony obyvatel celého světa budou Boží děti, tak jako tomu bylo vždy, jen malým stádem. Budou-li však stát za pravdou zjevenou v Božím slově, Bůh bude jejich útočištěm. Budou ukryty za ochranným štítem Všemohoucího. Bůh je vždy v převaze. Až zvuk poslední polnice pronikne do žaláře mrtvých, spravedliví vítězoslavně vyjdou z hrobů a zvolají: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1 K 15,55) Boží lid pak bude společně s Bohem, Kristem, anděly a věrnými všech dob tvořit velkou většinu.

Praví učedníci následují Krista, přestože procházejí těžkými zápasy, kdy musí zapírat sami sebe a snášet hořká zklamání. Z toho všeho však pochopili, že důsledkem hříchu je vina a bolest, a tak se učí jím opovrhovat. Protože mají podíl na Kristových utrpeních, jsou vyvoleni i k účasti na jeho slávě. Prorok dostal od Boha vidění, v němž spatřil konečné vítězství Boží církve ostatků. Napsal:

„Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili… Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: ‚Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé ces ty, Králi národů.‘“ (Zj 15,2.3)

„A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.“ (Zj 14,1) Na tomto světě byla jejich mysl zasvěcena Bohu; sloužili mu svým ro zumem i svými city; a nyní může Bůh napsat své jméno na jejich čela. „A budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zj 22,5) Nemusí obcházet kolem jako žebráci, kteří prosí o místo. Patří k těm, jimž Kristus říká: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ Vítá je jako své děti slovy: „Vejdi a raduj se u svého Pána.“ (Mt 25,34.21)

„Ti následují Beránka, kamkoli jde. Ti jako první z lidstva byli vykoupeni Bohu a Beránkovi.“ (Zj 14,4) Prorok je ve vidění spatřil, jak stojí na hoře Sión, připraveni ke svaté službě a oblečeni do bělostného roucha, které představuje spravedlnost svatých. Ale všichni ti, kdo následují Beránka v nebi, museli ho nejdříve následovat na zemi; ne s nechutí nebo z rozmaru, ale ochotně a poslušně, s důvěrou a láskou, tak jako stádo následuje svého pastýře.

„Znělo to, jako když hudebníci rozezvučí své nástroje. Zpívali novou píseň před trůnem… Nikdo nebyl schopen naučit se té písni, než těch sto čtyřicet čtyři tisíce z obyvatel země, kteří byli vykoupeni… Z jejich úst nikdo neuslyšel lež; jsou bez úhony.“ (Zj 14,2-5)

NOVÝ JERUZALÉM

„A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ „Jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele.“ „A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“ (Zj 21,2.11.12.21.22)

„A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem.“ (Zj 22,3-5)

„A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a je ho listí má léčivou moc pro všechny národy.“ „Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.“ (Zj 22,1.2.14)

„A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ‚Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.‘“ (Zj 21,3)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz