Zvěstování evangelia v Antiochii

Poté, co pronásledování donutilo učedníky odejít z Jeruzaléma, evangelium se velmi rychle šířilo za hranicemi Palestiny. V mnoha důležitých městech vznikaly malé skupinky věřících. Někteří učedníci „se dostali až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie“ a zvěstovali slovo evangelia (Sk 11,19). Jejich působení se obvykle omezovalo na židy kteří tehdy téměř ve všech městech na světě tvořili velké komunity.

K městům, kde lidé s radostí přijímali evangelium, patřila i Antiochie, tehdejší hlavní město Sýrie. Rozsáhlé obchodní styky přiváděly do této hustě obydlené metropole bezpočet lidí nejrůznějších národností. Kromě toho byla Antiochie oblíbena pro svou výhodnou polohu, překrásné okolí, bohatství, kulturu a vytříbenost mravů, a proto ji vyhledávali milovníci odpočinku a zábavy. V době apoštolů byla střediskem přepychu a neřesti.

Evangelium zde veřejně vyučovalo několik učedníků z Kypru a Kyrény, kteří „začali po svém příchodu… zvěstovat Pána Ježíše“. „Moc Boží byla s nimi“, takže jejich horlivé úsilí přineslo hojné ovoce. „Veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.“ (Sk 11,20.21)

PAVEL A BARNABÁŠ V ANTIOCHII

„Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše.“ (Sk 11,22) Když přišel na své nové působiště, viděl, jaké dílo již bylo z Boží milosti vykonáno. „Měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni.“ (Sk 11,23)

Barnabášovo působení v Antiochii bylo bohatě požehnáno a k věřícím se připojili mnozí další. Jak dílo rostlo, Barnabáš byl nucen poohlédnout se po vhodné pomoci, protože chtěl využít všechny příle ži tosti, které mu Bůh ve své prozřetelnosti připravil. Proto se vydal do Tarsu, aby vyhledal Pavla, který před nějakým časem opustil Jeruzalém a odešel „do končin Sýrie a Kilikie“, aby zde hlásal „víru, kterou předtím chtěl vyhubit“ (Ga 1,21.23). Barnabáš Pavla našel a přesvědčil ho, aby se s ním vrátil a stal se jeho spolupracovníkem.

Hustě zalidněná Antiochie byla pro Pavla znamenitým působištěm. Jeho vzdělání, moudrost a horlivost měly na obyvatele a návštěvníky tohoto kulturního města silný vliv. Byl právě takovým spolupracovníkem, jakého Barnabáš potřeboval. Celý rok pracovali oba učedníci společně, věrně sloužili Bohu a mnoha lidem přinášeli poznání a spásu skrze Ježíše Nazaretského, Vykupitele světa.

Právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. Byli tak pojmenováni proto, že hlavním tématem jejich kázání, učení a rozhovorů byl Kristus. Neustále vyprávěli o událostech, k nimž došlo během jeho pozemské služby, kdy se jeho učedníci dosud těšili z požehnání jeho přítomnosti. Neúnavně hovořili o jeho učení a zázracích uzdravování. Rozechvělí a se slzami v očích mluvili také o jeho smrtelném zápase v zahradě Getsemane, o tom, jak byl zrazen, vyslýchán a ukřižován. Líčili, s jakou trpělivostí a pokorou snášel od svých nepřátel potupu a mučení. Připomínali, že ve svém božském slitování se modlil dokonce i za své pronásledovatele. Jejich nejoblíbenějším tématem však bylo jeho vzkříšení a nanebevstoupení a jeho služba v nebi, kde je prostředníkem hříšníků. Pohané je právem označovali jako křesťany, protože kázali Krista a v jeho jménu se modlili k Bohu.

Toto jméno jim ve skutečnosti dal sám Bůh. Je to královské jméno, které dostane každý, kdo se připojí ke Kristu. Jakub o něm později napsal: „Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?“ (Jk 2,6.7) A Petr prohlásil: „Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ „Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“ (1 Pt 4,16.14)

Věřící v Antiochii si uvědomili, že Bůh chce v jejich životech působit tak, aby chtěli i činili, co se mu líbí (viz Fp 2,13). Zdálo se však, že lidé, mezi nimiž žijí, se jen málo zajímají o věčné hodnoty, a proto se snažili alespoň o to, aby vzbudili pozornost upřímných lidí a mohli jim vydat jasné svědectví o Ježíši, kterého milovali a jemuž sloužili. Ve své pokorné službě se naučili spoléhat na moc Ducha svatého, skrze kterou získávají slova života svou účinnost. A tak při nejrůznějších příležitostech každý den svědčili o své víře v Krista.

Příklad Ježíšových následovníků v Antiochii by měl být podnětem pro všechny věřící, kteří žijí v dnešních světových velkoměstech. Je Boží vůlí, aby byli vyvolení, posvěcení a nadaní pracovníci posíláni do důležitých hustě obydlených oblastí, kde by mohli veřejně působit. Stejně tak je ale Božím záměrem, aby členové církve žijící v těchto městech využívali dary, které dostali od Boha, k záchraně svých bližních. Na každého, kdo bez výhrad uposlechne tuto Boží výzvu, čekají bohatá požehnání. Služebníci, kteří se snaží získat lidi pro Krista, zakusí, jak se mnozí z těch, které nebylo možné získat žádným jiným způsobem, otevírají rozumnému osobnímu přesvědčování.

Boží dílo na zemi potřebuje i dnes lidi, kteří svým životem představují biblickou pravdu. Není v silách vysvěcených kazatelů, aby sami varovali všechny obyvatele velkých měst. Bůh se obrací nejen na kazatele, ale také na lékaře, ošetřovatelky, knižní evangelisty, biblické pracovníky a jiné posvěcené členy církve s různými schopnostmi, kteří znají Boží slovo a moc Boží milosti. Vyzývá je, aby přemýšleli o potřebách měst, která dosud nebyla varována. Čas plyne velmi rychle a je třeba vykonat ještě hodně práce. Musíme nasadit všechny své síly, abychom moudře využili všechny současné možnosti.

Práce, kterou konal Pavel společně s Barnabášem v Antiochii, utvrdila Pavla v jeho přesvědčení, že ho Bůh povolal k zvláštnímu dílu mezi pohany. V době Pavlova obrácení Bůh prohlásil, že ho hodlá učinit svým služebníkem mezi pohany, aby „otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci sa ta novy k Bohu, a vírou ve mne do sáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými“ (Sk 26,18). Anděl, který se zjevil Ananiášovi, řekl o Pavlovi: „On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.“ (Sk 9,15) Později, když se Pavel již jako křesťan modlil v jeruzalémském chrámě, navštívil ho nebeský anděl a přikázal mu: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ (Sk 22,21)

Sám Bůh tedy pověřil Pavla, aby začal působit na rozsáhlém misijním poli pohanského světa. Aby ho připravil na tento velký a obtížný úkol, navázal s ním úzký vztah, a aby ho nadchl, ukázal mu nádheru a slávu nebeského království. Pavlovým posláním bylo odhalovat „tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno“ (Ř 16,25), „tajemství [Božího] záměru“ (Ef 1,9), „které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“. O tomto evangeliu Pavel prohlásil: „Jeho služebníkem jsem se stal… Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno po znat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ef 3,5-11)

ODDĚLENI PRO SLUŽBU

V průběhu roku, který Pavel a Barnabáš strávili s věřícími v Antiochii, Bůh bohatě žehnal jejich úsilí. Žádný z nich však dosud nebyl oficiálně vysvěcen ke službě evangelia. Nyní ve své křesťanské zkušenosti dozráli natolik, že je Bůh hodlal pověřit obtíž ným misijním dílem. V této práci budou odkázáni na veškerou pomoc, kterou jim církev může poskytnout.

„V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem… a Saul. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.‘“ (Sk 13,1.2) Dříve než byli tito apoštolové vysláni jako misionáři do pohanského světa, po modlitbách a postu na ně vložili ruce, a tak byli slavnostně zasvěceni Bohu. Tím je církev zmocnila nejen k vyučování pravdy, ale také k tomu, aby s veškerou církevní pravomocí křtili a zakládali sbory.

Křesťanská církev tehdy vstupovala do důležitého období. Dílo hlásání evangelia mezi pohany mělo nyní rychle postupovat kupředu a církev měla být posílena velkou žní lidí získaných pro Krista. Apoštolové, kteří byli pověřeni vedením tohoto díla, však budou vystaveni podezírání, předsudkům a závisti. Svým učením o tom, že Bůh zbořil zeď, která tak dlouho rozdělovala a působila svár (viz Ef 2,14) mezi židovským a pohanským světem, na sebe nevyhnutelně přivolají obvinění z kacířství. Mnozí pravověrní židé budou zpochybňovat jejich pravomoc ke zvěstování evangelia. Bůh však předvídal, jakým nesnázím budou muset jeho služebníci čelit. Aby jejich práci nestály v cestě nepřekonatelné překážky, vydal své církvi ve zjevení pokyn, aby byli apoštolové odděleni ke kazatelské práci. Jejich vysvěcením věřící veřejně uznali, že byli ustanoveni Bohem, aby nesli pohanům radostné poselství evangelia.

Pavel i Barnabáš již přijali pověření od samotného Boha. Vkládáním rukou tedy nezískali žádnou novou milost nebo zvláštní schopnosti. Jednalo se spíše o uznaný způsob ustanovení do úřadu a o potvrzení pravomoci v tomto úřadě. Tímto obřadem vtiskla církev Božímu dílu svou pečeť.

Pro židy měl tento obřad velký význam. Když židovský otec žehnal svým dětem, s bázní vkládal své ruce na jejich hlavu. Když mělo být obětováno zvíře, ten, jemuž byla propůjčena kněžská pravomoc, vložil ruku na hlavu zvířete. A když nyní služebníci sboru věřících v Antiochii vložili své ruce na Pavla a Barnabáše, prosili tím Boha, aby vyvoleným apoštolům požehnal ve zvláštním díle, k němuž byli ustanoveni.

Později byl obřad vkládání rukou často zneužíván; byl mu připisován neopodstatněný význam, jako by na ty, kdo byli takto vysvěceni, ihned sestoupila moc, která je uschopnila k vykonávání jakékoli duchovní služebnosti. Ale zpráva o oddělení Pavla a Barnabáše neobsahuje žádnou zmínku, která by naznačovala, že by pouhým vložením rukou získali nějaký dar. V Písmu je jen stručná zpráva o jejich vysvěcení a o tom, jaký význam měl tento obřad pro jejich budoucí práci.

Z toho, co se přihodilo, když Duch svatý vyvolil Pavla a Barnabáše ke zcela konkrétní službě, je zřejmé, že Bůh působí ve své církvi prostřednictvím povolaných nástrojů. Když sám Spasitel před několika lety poprvé zjevil Pavlovi svůj božský záměr, hned nato mu přivedl do cesty členy nově založeného sboru v Damašku. Ani tamější církev nebyla dlouho ponechána v nejistotě, pokud šlo o osobní zkušenosti obráceného farizeje. Nyní měl být úkol, jímž byl Pavel tehdy pověřen, splněn v ještě větším rozsahu. Proto Duch svatý znovu potvrdil, že Pavel je nástrojem vyvoleným ke zvěstování evangelia pohanům, a přikázal církvi, aby Pavla a jeho spolupracovníka vysvětila. Když vedoucí představitelé sboru v Antiochii „konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal‘“ (Sk 13,2).

„KRISTOVO TĚLO“

Bůh učinil pozemskou církev prostředníkem poznání a skrze ni oznamuje světu své záměry a svou vůli. Žádnému ze svých služebníků nedává poznání, které by neodpovídalo poznání církve, nebo by s ním dokonce bylo v rozporu. Svou vůli pro celou církev také nezjevuje jen jedinému člověku, zatímco by církev — Kristovo tělo — ponechával v nevědomosti. Ve své prozřetelnosti uvádí Bůh své služebníky do úzkého vztahu s církví. Tak je učí, aby se nespoléhali sami na sebe, ale spíše na druhé, které také vede v práci na svém díle.

V církvi byli vždy lidé, kteří se neustále snaží prosazovat svou osobní nezávislost. Zdá se, že nejsou schopni pochopit, že duchovní nezávislost snadno svede člověka k tomu, že se začne příliš spoléhat sám na sebe a důvěřovat svému vlastnímu úsudku. Nevědí, že je třeba dbát na rady bratří, zvláště těch, které Bůh pověřil vedením svého lidu, a hluboce si vážit jejich úsudku. Bůh propůjčil své církvi zvláštní autoritu a pravomoc a nikdo nemá právo ji znevažovat nebo jí pohrdat. Kdo se takto chová, pohrdá Božím hlasem.

Věřícím, kteří svůj vlastní úsudek považují za jediný správný, hrozí velké nebezpečí. Satanovým promyšleným cílem je oddělit tyto lidi od prostředníků poznání, skrze které Bůh působí, aby budoval a šířil své dílo na zemi. Jestliže přehlížíme ty, které Bůh pověřil odpovědností za vedení a šíření pravdy, a pohrdáme jimi, pak zavrhujeme prostředníky, které ustanovil k tomu, aby pomáhali, povzbuzovali a posilovali jeho lid. Pokud spolupracovník na Božím díle před těmito prostředníky zavírá oči a domnívá se, že osvícení se mu může dostat pouze přímo od Boha, pak se snadno nechá oklamat a přemoci nepřítelem. Ve své moudrosti Bůh ustanovil, aby byly mezi všemi věřícími budovány úzké vztahy, jejichž prostřednictvím se sjednotí jak jednotliví křesťané, tak křesťanské sbory. Tak budou lidé schopni spolupracovat s Bohem. Veškeré konání bude podřízeno Duchu svatému a všichni věřící se spojí v plánovitém a dobře řízeném úsilí předat světu radostnou zprávu o Boží milosti.

Pavel považoval své oficiální vysvěcení za začátek nové a důležité etapy svého životního díla. Později označuje tento okamžik za počátek své apoštolské služby v křesťanské církvi.

KÁZÁNÍ EVANGELIA V JERUZALÉMĚ

Zatímco bylo úspěšně hlásáno evangelium v Antiochii, pokračovali apoštolové, kteří zůstali v Jeruzalémě, v důležitém díle. Každý rok přicházelo v době svátků do jeruzalémského chrámu na bohoslužby mnoho židů ze všech zemí. Mezi těmito poutníky byli velmi zbožní lidé, kteří horlivě zkoumali proroctví. Toužebně očekávali příchod zaslíbeného Mesiáše, naděje Izraele. Když byl Jeruzalém plný cizinců, apoštolové vytrvale a odvážně kázali Krista, přestože věděli, že tím neustále vydávají své životy v nebezpečí. V jejich působení se projevoval Boží Duch a mnozí lidé se obrátili na víru.

„Věřícím, kteří svůj vlastní úsudek považují za jediný správný, hrozí velké nebezpečí."

Po návratu do svých domovů nacházejících se v různých částech světa rozsévali semeno pravdy ve všech národech a mezi lidmi všech společenských vrstev.

Mezi apoštoly, kteří se zapojili do tohoto díla, vynikali zejména Petr, Jakub a Jan. Byli přesvědčeni, že Bůh je povolal, aby kázali Krista svým krajanům. Pracovali spolehlivě a moudře, svědčili o tom, co viděli a slyšeli, a odvolávali se na „prorocké slovo“ (2 Pt 1,19). Snažili se přesvědčit „všechen Izrael…, že toho Ježíše, kterého“ Židé „ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,36).

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz